„A náhle vědel, že zde není sám. Aniž sebou pohnul, otevřel oči.... Ty se mu vzápětí rozšířily a dech zústal stát. Z balvanu nad ním skláněla se k jeho rtúm tvář dívky....Snad to byl anděl..... Byla báječne krásná s jemným ruměncem v lících, s velikýma černýma očima. Dlouhé havraní vlasy jí splývaly na ramena a přikryly na okamžik i chlapcovu tvář. Ve vlasech měla snítku zlatého deště a její šat byl blankytně modrý. Zraky se setkaly. Slily se v jedno jako dva elektrické náboje a nevyslovená touha nabyla konkrétní formy. Neodvolatelně přitáhly se k sobě rudé rty.... V tom okamžiku se čas zastavil. A tehdy se to stalo.
Z chlapcovy hrudi vyšlehl stříbrný plamen krišťálově bílého světla. Tryskal a jásavě dral se do světa na všechny strany. Zaplnil srdce, zaplavil dech, rozžehl mozek, pohltil všechno tělo a šíril se dál. Byl živý. Prostoupil kameny, pronikl keřem, naplnil stráň, stromy a celý les, prosvětlil louky a pole, vesnice i města, obsáhl světadíly, zapálil celou zemi a z pramene v hochově hrudi šíril se stále dál. Pronikl vším, co existovalo, zasáhl celičký vesmír bez hranic, bez konce. Byl všude.... Stal se všudypřítomným. Teprve nyní se chlapec uklidnil, však život zústal. Dál a dál tryskal z chlapcovi hrudi mocnými proudy tisícerých stříbrných paprskú. Byl nekonečný a jeho zřídlo bylo nevyčerpatelné. Sám, samojediný, věčný a nesmírný, snad Búh, snad Slovo učiněné tělem, snad člověk – Stvořitel....“
Citát prevzatý z knihy: Metafyzické příběhy, Eduard Tomáš, Avatar 1993
1 komentár:
Do you sell the textiles on these pages? They are beautiful.
Zverejnenie komentára